Jižní Ming (1644–1683): poslední odpor a zánik mingských režimů

Dramatický přehled Jižní Ming (1644–1683): poslední odpor mingských vládců, boj proti Čchingům, vzestup Yongli a Zheng Chenggong — pád, konflikty a dějinné následky.

Jižní Ming (南明,1644–1683) byl souhrnný název pro několik mingských loajálních režimů a vládních center zřizovaných členy císařské rodiny dynastie Ming (明朝,1368–1644) v jižní Číně po pádu Pekingu. Tyto režimy představovaly pokračování legitimity Mingů v očích jejich stoupenců a organizovaly ozbrojený odpor proti nově nastupující dynastii Čching (清朝,1644–1911). Geograficky se jejich působení postupně přesouvalo na jih od řeky Huaihe a zahrnovalo části jižní a jihovýchodní Číny, přístavní pobřeží a nakonec i ostrov Tchaj-wan.

Vznik a hlavní režimy

Rychlý kolaps centrální mingské moci v roce 1644 po povstání Li Č'-čenga ((李自成)) a sebevraždě posledního pekingského císaře Čchung-čchena ((崇祯), 朱由检) vedl k tomu, že řada princů a mandarinů uprchla na jih a postupně zřizovala vlastní dvory:

• režim (弘光) v Nankingu (císařem se stal (朱由崧), král Fu),
• režimy králů Lu (鲁王), Longwu (隆武) a Shaowu (绍武),
• nejdéle přežívající režim (永历) (císař Yongli, (朱由榔)) v jihozápadní Číně,
• režim rodiny Zheng — tzv. Ming Zheng ((明郑)) — který se postupně soustředil na jihovýchodní pobřeží a později na Tchaj‑wan.

Hlavní etapy odporu

V roce 1644, po pádu Pekingu a sebevraždě císaře Čchung‑čchena, byl v Nankingu prohlášen císařem (朱由崧), král Fu, který si později zvolil éru Hongguang. Režim Hongguang však brzy ztroskotal: čchingské jednotky postoupily na jih a obléhaly i významná města. Zvlášť krutě se do dějin zapsalo dobývání Jang‑čou ((扬州)), známé jako „deset dnů v Jang‑čou“ (扬州十日), kdy byly obyvatelé města masově zabíjeni; krátce poté byl císař Hongguang zajat.

V roce 1645 se za podpory námořního velitele Zheng Zhilonga ((郑芝龙)) a dalších členů mingské elity prohlásil ve Fuzhou ((福州)) císařem (朱聿键), známý jako Longwu. Jeho vláda zahájila krátkou severní výpravu vedenou ministrem Huang Daozhouem ((黄道周)) a spojila se s rolnickými povstaleckými jednotkami v odporu proti Čching. Po kapitulaci Zheng Zhilonga a následné ztrátě podpory na moři však režim Longwu rychle padl a císař zemřel v zajetí.

V následujícím období se zbytky mingských vojsk a administrativy konsolidovaly kolem (朱由榔), krále Gui ((桂王)), který se stal císařem pod érou Yongli. Současně se do boje s Čching zapojil i mocný námořní vůdce Zheng Chenggong ((郑成功), známý v západní literatuře jako Koxinga), který operoval z jihovýchodního pobřeží a v roce 1662 vyplenil a vytlačil Nizozemce z Tchaj‑wanu, kde si rod Zheng zakládal základnu odporu.

Yongli pak hledal útočiště v Barmě (Myanmaru). V letech 1661–1662 byl nakonec Yongli zajat a předán čchingským silám; podle zdrojů se na jeho dopadení podílely čchingské jednotky vedené generálem Wu Sangui ((吴三桂)) a místní barmští vládcové. V dubnu 1662 byl Yongli zastřelen nebo popraven v Kunmingu ((昆明)), čímž vnitrozemské mingské režimy fakticky přestaly existovat.

Ming Zheng a konec na Tchaj‑wanu

Po pádu posledních pevninských dvorských center se rodina Zheng a jejich stoupenci přesunuli na Tchaj‑wan, kde režim známý jako Ming Zheng zachoval mingskou legitimitu alespoň formálně (používal éru Yongli) a pokračoval v námořním odporu. Po smrti Zheng Chenggonga vládu převzali jeho synové a vnuci (zejména Zheng Jing a později (郑克塽)). Čchingská vláda intenzivně usilovala o definitivní zničení téhož loajalismu a v roce 1683 podnikla rozhodující námořní kampaň proti Tchaj‑wanu vedenou admirálou Ši Langem (Shi Lang, 施琅). Po porážce u Penghu (Peskadorských ostrovů) rezignoval a kapituloval i poslední panovník rodu Zheng, (郑克塽), a část mingských věrných na Tchaj‑wanu byla buď zabita, anebo začleněna do čchingské správy. Ču Šu‑chuej ((朱术桂), král Ning‑ťingu (宁靖王)) spáchal sebevraždu; po roce 1683 tak odpor dynastie Ming formálně skončil.

Důsledky a význam

Jižní Ming představuje období posledního většího ozbrojeného odporu proti čchingskému nastolení moci. Jeho dopady byly mnohostranné:

• politicky: zanikly poslední mingské dvory, posílil se mandát Čching;
• demograficky a sociálně: vlny migrací a úniků elity i obyvatelstva na jih a do zámoří (jihovýchodní Asie, Tchaj‑wan);
• kultuře: vznik legend o loajalismu a hrdinství, které ovlivnily literaturu, věrnostní ideály a později i místní identity (zejména na Tchaj‑wanu);
• mezinárodně: střety s Nizozemci, kontakt a jednání s barmskými vládci, konsolidace moci Čching vcelku i v námořní sféře.

Jižní Ming tedy nebyla jednotnou státní entitou, ale souborem konkurenčních a krátkodobých dvorů a vojenských struktur, které představovaly poslední pokus o obnovení nebo pokračování mingské moci. Jejich pád uzavřel přechod od mingské tradice k více než dvousetleté čchingské vlády nad Čínou a zároveň položil základy politických a kulturních změn v regionu, včetně formování nových center moci na Tchaj‑wanu a v jihovýchodní Asii.

Otázky a odpovědi

Otázka: Co je to Southern Ming?

Otázka: Kolik císařů a správců bylo v období jižního Mingu?

Otázka: Je jižní Ming považován za pokračování dynastie Ming?

Otázka: V jakém jazyce se píše "Jižní Ming"?

Otázka: Kde se tyto režimy odehrávaly?

Otázka: Kdy toto období začalo?

Hledání podle dopisu