Co je optická tiskárna ve filmu: kompozice, efekty a restaurování

Co je optická tiskárna ve filmu: objevte historii, techniky kompozice, tvorby speciálních efektů a metody restaurování klasických filmů.

Optická tiskárna je specializované mechanicko-optické zařízení používané k přefotografování filmového materiálu za účelem kopírování, kombinování vrstev obrazu nebo vytváření speciálních efektů. Skládá se obvykle z jednoho nebo více projektorů (nebo filmových magazínů) přesně spojených s filmovou kamerou, objektivy, filmovou bránou s registrovacími kolíky a mechanikou pro řízený pohyb a expozici. Pomocí optické tiskárny mohou filmaři přefotografovat jeden či více filmových pásů na nový negativ nebo pozitiv, přesně nastavovat expozici, maskování a polohu obrazu a tak vytvářet složité kompozice.

Jak optická tiskárna funguje

Princip je jednoduchý: projektor promítá obraz z originálního filmu do optické osy, kde ho kamera na tiskárně opět exponuje na nový filmový pás. Mezi důležité součásti patří:

• Projektor(y) a zdroj obrazu (původní negativ, interpozitiv, internegativ nebo kopie).
• Kamera na tiskárně, která snímá promítaný obraz na světlocitlivý materiál.
• Registrace — přesné zarovnání pomocí kolíků a pevné filmové brány, aby nedocházelo k posunům obrazu mezi jednotlivými průchody.
• Masky a maty — vkládané nebo mechanicky řízené šablony, které dovolují exponovat pouze určené části obrazu.
• Řízení expozice — clonění, změna času expozice, filtry nebo rozdílné světelné zdroje pro kontrolu kontrastu a barev.

Běžné efekty a techniky kompozice

Optická tiskárna dovoluje široké spektrum efektů, od jednoduchých po velmi složité:

• Prolínačky a rozpouštění (dissolves, fades) — plynulé přechody mezi záběry vytvořené postupným překrýváním expozic.
• Superpozice a vícenásobná expozice — vrstvení několika obrazů do jednoho snímku pro duchy, přeexponované siluety nebo efekty „více lidí ve stejném rámci“.
• Matování (matte work) — vytváření černobílých nebo vysokokontrastních masek (matů), které umožňují spojovat prvky z různých záběrů; zahrnuje i cestující (traveling) maty pro pohybující se objekty.
• Rozdělená obrazovka (split-screen) a práce s okny — upevnění nebo zamaskování částí obrazu při vícenásobném expozici.
• Rear-projection a compositing pro pozadí — tisk pozadí nebo scén do záběru s herci.

Složitější sekvence mohou vyžadovat desítky až stovky průchodů tiskárnou, kdy se jednotlivé prvky (pozadí, předměty, masky, korekční vrstvy) postupně skládají do hotového snímku. V ideálním případě divák změnu nepostřehne; v praxi se však může projevit nárůst zrnitosti, změna kontrastu nebo drobné posuny.

Restaurování a duplikace filmového materiálu

Optická tiskárna je dlouholetým nástrojem filmového restaurování a kopírování. Mezi běžné restaurátorské postupy patří:

• Výroba interpositivů a internegativů pro zhotovení nových kopií, když originální negativ je poškozen nebo se s ním nechce pracovat.
• Wet-gate printing — použití speciální kapaliny v bráně tiskárny, která vyplňuje škrábance na filmu a při přefotografování je vizuálně potlačí; metoda snižuje viditelnost prasklin a prachu.
• Maskování poškozených částí — kombinace zdrojů z různých kopií nebo lokální retuše pomocí masek a doplňovacích expozic.
• Korekce barev a kontrastu během tisku, případně skládání jednotlivých barevných separací.

Optická metoda pomáhá spojovat nejlepší fragmenty z různých zdrojů a vytvářet nové negativy určené k archivaci nebo novým projekčním kopiím. Nevýhodou bývá tzv. generační ztráta — opakovaným přefotografováním roste zrnitost a klesá ostrost oproti originálu.

Historie a přechod k digitálu

První jednoduché optické tiskárny vznikaly už na počátku 20. století. Koncepci a techniky v 30. letech významně rozšířil Linwood G. Dunn, který vyvinul přesnější a univerzálnější zařízení a postupy pro filmové kompozice. Vývoj mechaniky, přesných registrací a optiky pokračoval další dekády; v 70. a 80. letech se do řízení tiskáren začaly zapojovat elektronika a dokonce minipočítače, které ulehčily opakování a přesné načasování jednotlivých průchodů.

Od konce 80. let začala rychle pronikat digitální kompozice a skenery/telecine přístroje, které umožnily přesnou, pixelově řízenou manipulaci s obrazem bez generování nových fotografických kopií. V 90. letech byl přechod na digitální efekty v komerční produkci téměř úplný. Nicméně optická tiskárna zůstala a zůstává využívaná v určitých oblastech — zejména tam, kde se ceněná „chemická“ estetika, ručně malované či fyzicky upravené filmové materiály nebo tradiční animace zachovávají a kde je potřeba pracovat výhradně v celuloidovém řetězci.

Výhody, nevýhody a současné použití

Výhody: přírodní analogový vzhled, možnost pracovat přímo s filmovým materiálem, účinné techniky pro odstranění škrábanců (wet-gate), spolehlivost a osvědčené postupy pro archivaci.

Nevýhody: generační ztráta při vícenásobném přefotografování, časová a finanční náročnost, omezení přesnosti oproti pixelové digitální kompozici (např. u detailní filtrace nebo rotoskopie).

Dnes tiskárny nejčastěji používají výtvarníci a workshopy specializované na photochemical workflow, filmaři dělající záměrně „analogický“ vzhled nebo archivy provádějící fyzické restaurování. Optická tiskárna tak zůstává důležitou součástí historie i současnosti filmové technologie — buď jako praktický nástroj, nebo jako prostředek pro dosažení specifické estetické kvality, kterou digitál zcela nenapodobí.

Otázky a odpovědi

Otázka: Co je to optická tiskárna?

Otázka: K čemu slouží optická tiskárna při natáčení filmů?

Otázka: Jaké jsou typické optické efekty vytvářené pomocí optické tiskárny?

Otázka: Proč je důležité, aby práce na optické tiskárně byla plynulá?

Otázka: Kdy byly zkonstruovány první optické tiskárny?

Otázka: Kdo rozšířil koncept optické tiskárny ve 30. letech 20. století?

Otázka: Jaká technologie začala koncem 80. let 20. století nahrazovat optické efekty?

Hledání podle dopisu