Členské státy Rady Evropy se po druhé světové válce dohodly na společném textu, který upravuje základní svobodu a lidská práva v Evropě. Tento text není součástí Všeobecné deklarace lidských práv (která je dokumentem OSN), ale jde o samostatnou mezinárodní smlouvu, známou jako Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, běžně označovanou jako Evropská úmluva o lidských právech (EÚLP). Úmluva vznikla jako závazek států zajistit ochranu lidských práv v praxi a současně vytvořit mechanismus jejich vynucování.

4. listopadu 1950 byla Úmluva otevřena k podpisu. Úmluva rovněž zřídila Evropský soud pro lidská práva (ESLP), který rozhoduje o žalobách na porušení práv zaručených Úmluvou. Rozhodnutí ESLP jsou pro státy, které úmluvu ratifikovaly, závazná – podle článku 46 Úmluvy musí členské státy vykonávat (implementovat) rozsudky soudu.

Co Úmluva chrání a jaké jsou její hlavní mechanismy

Úmluva obsahuje katalog základních práv a svobod, např. právo na život, zákaz mučení a nelidského zacházení, právo na svobodu a osobní bezpečnost, právo na spravedlivý proces, svobodu projevu, svobodu shromažďování a ochranu soukromého a rodinného života. V praxi funguje Úmluva na principu subsidiarity: primární odpovědnost za ochranu práv mají národní soudy a orgány; ESLP je institucí poslední instance, kam lze podat stížnost, pokud selžou vnitrostátní opravné prostředky.

Protokoly k Úmluvě

Úmluva byla postupně doplněna řadou protokolů — jde o samostatné dodatky (mezinárodní smlouvy), které členské státy musejí ratifikovat, aby pro ně platily. Protokoly doplňují nebo rozvíjejí jednotlivá práva v Úmluvě. Mezi příklady patří například právo na vzdělání, které je zakotveno v Protokolu č. 1; 12. protokol obsahuje všeobecný zákaz diskriminace (rozšiřuje antidiskriminační ochranu nad rámec některých konkrétních ustanovení Úmluvy); a 13. protokol se týká úplného zrušení trestu smrti (všeobecné zrušení ve všech okolnostech). Protokoly nejsou „vydávány“ soudem — jsou přijímány mezi státy Rady Evropy a stávají se součástí právního rámce teprve po ratifikaci jednotlivými státy.

Jak může jednotlivec podat stížnost u ESLP

Fyzické osoby, skupiny osob nebo státy mohou podat stížnost (žalobu) k ESLP, pokud se domnívají, že došlo k porušení práv podle Úmluvy. Hlavní podmínky přijatelnosti jsou:

  • stěžovatel musí být „oběťí“ porušení (nesmí jít jen o obecnou stížnost),
  • vyčerpání vnitrostátních oprav — nejprve je nutné využít dostupné soudní prostředky v zemi,
  • stížnost musí být podána do šesti měsíců od konečného vnitrostátního rozhodnutí (aktuální lhůta je šest měsíců),
  • stížnost nesmí být zjevně nepodložená nebo duplicitní s jiným řízením před soudem.

Po přijetí stížnosti ESLP případy projednává, může nařídit předběžná opatření (např. zastavení vykonání vyhoštění či trestu), hledat smírné řešení, případně vydat rozsudek, v němž zjistí porušení a často uloží povinnost poskytnout just satisfaction (náhradu škody nebo zadostiučinění).

Vykonávání rozhodnutí a dozor

Rozsudky ESLP jsou závazné; dozor nad jejich vykonáváním zajišťuje Výbor ministrů Rady Evropy. V praxi může jít o individuální opatření (např. finanční odškodnění) i o obecná opatření (změna zákona, soudní praxe nebo administrativních postupů), která mají zabránit opakování porušování. Pro řešení rozsáhlejších strukturálních problémů slouží tzv. pilotní řízení ESLP, kde soud rozhodne nejen o individuálním případu, ale naznačí i řešení pro obdobné kauzy v daném státě.

Některé praktické poznámky

  • ESLP aplikuje princip tzv. margin of appreciation — dává státům určitý prostor v otázkách, kde je nutno zohlednit místní podmínky, avšak tento prostor není neomezený.
  • Národní soudy a ústavní soudy hrají klíčovou roli; soudní praxe ESLP je zároveň významným zdrojem inspirace a závazným standardem pro interpretaci základních práv.
  • Judikatura ESLP se neustále vyvíjí; proto je důležité sledovat aktuální rozhodnutí a komentáře, zejména v oblastech jako ochrana soukromí, svoboda projevu, azylové právo nebo práva trestně stíhaných osob.

Výsledkem působení Úmluvy a ESLP je vytvoření evropského standartního rámce ochrany lidských práv, který doplňuje a konkretizuje univerzální normy, a poskytuje jednotlivcům reálný nástroj nápravy v případě jejich porušení.