Disketový operační systém (DOS) se při každém spuštění počítače načte z diskety a při provádění operací se na ni nahraje software. MS-DOS je pravděpodobně nejznámějším systémem DOS a byl zakoupen společností Microsoft Corporation ze systému známého jako QDOS. Jak se operační systémy stávaly složitějšími a zabíraly více místa, začaly se trvale instalovat na pevné disky, které jsou rychlejší a spolehlivější než diskety a lze na ně uložit více dat. To bylo podpořeno neustálým poklesem cen pevných disků.

Systémy DOS jsou obvykle textové a bez grafiky, aby se ušetřilo místo na disketě. Přestože systémy DOS byly většinou nahrazeny systémy Windows, Macintosh a Linux (mimo jiné s grafickým uživatelským rozhraním), na některých místech se stále používají, většinou na starších počítačích. Důvodem může být nedostatek peněz, potřeba používat software, který stále běží na systému DOS, nostalgie po starším operačním systému nebo přesvědčení, že textové systémy jsou efektivnější.

Přestože jsou grafická uživatelská rozhraní oblíbenější, v případě nouze nebo potřeby nainstalovat speciální software umožňuje spouštěcí disk uživateli spustit počítač do systému DOS.

Co je DOS?

DOS (Disk Operating System) označuje řadu jednoduchých operačních systémů pro osobní počítače, které poskytují textové rozhraní (příkazový řádek) pro správu souborů, spouštění programů a přístup k hardwaru. Typické vlastnosti:

  • Textové rozhraní: příkazy se zadávají z klávesnice, absence moderního grafického prostředí.
  • Jednoúlohový, jednouživatelový: bez předběžného multitaskingu a bez správce uživatelů.
  • Systém souborů: původně FAT12/FAT16 (8.3 názvy souborů — omezení délky jmen).
  • Přímý přístup k hardwaru: programy často komunikují s hardwarem přímo, bez vrstvy ochrany paměti.

Krátká historie

Nejznámější verzí je MS‑DOS, jehož základy pocházejí ze systému QDOS (Quick and Dirty Operating System) vyvinutého Timem Patersonem kolem roku 1980. Microsoft tento systém získal a upravil pro potřeby IBM PC (první IBM PC 1981). S postupem času vznikaly různé varianty a konkurenti (PC‑DOS od IBM, DR‑DOS, později volně šiřitelný FreeDOS).

Vývoj MS‑DOSu vrcholil v 90. letech (poslední samostatná verze MS‑DOS 6.22 z roku 1994). S nástupem grafických systémů Windows (zejména od Windows 95, které DOS začlenily jako podpůrnou vrstvu) se role DOSu postupně zmenšovala. Nicméně některé specializované aplikace a starší hardware zůstaly závislé na DOSu i nadále.

Jak DOS startuje (bootovací postup)

Typický start počítače pod DOSem probíhá následovně:

  • BIOS provede Power‑On Self Test (POST).
  • BIOS načte první sektor zaváděcího média (Boot sector / MBR) a spustí ho.
  • Boot loader z boot sektoru načte systémové soubory (v MS‑DOSu např. IO.SYS / MSDOS.SYS nebo IBMBIO.COM / IBMDOS.COM).
  • Načte se COMMAND.COM – příkazový interpret.
  • Načtení konfiguračních souborů CONFIG.SYS a AUTOEXEC.BAT, které mohou nahrát ovladače a nastavit proměnné prostředí.

Typy souborů a spouštění programů

V DOSu se používají běžné typy spustitelných souborů:

  • .COM – jednoduchý spustitelný formát (maximálně 64 KB),
  • .EXE – rozšířený spustitelný formát (více funkcí, větší velikost),
  • .BAT – dávkový skript spouštěný příkazovým interpretem.

Mezi další zvláštnosti patří rezervovaná zařízení jako CON, PRN, AUX nebo NUL, která se chovají jako speciální soubory.

Užitečné příkazy (přehled)

  • dir – vypíše obsah adresáře
  • cd – změna adresáře
  • md / rd – vytvoření / smazání adresáře
  • copy, xcopy – kopírování souborů
  • del – smazání souborů
  • type – zobrazení obsahu textového souboru
  • format, fdisk – příprava disků
  • edit – jednoduchý textový editor (v některých verzích)
  • chkdsk – kontrola a oprava diskových chyb

Omezení a technické limity

  • Konvenční paměť: klasický DOS měl limit 640 KB pro uživatelské programy (tzv. conventional memory). Pro jeho rozšíření existovaly technologie XMS, EMS a ovladače jako HIMEM.SYS či EMM386.
  • Žádný multitasking: standardní DOS nepodporuje předběžné ani kooperativní multitasking.
  • Bezpečnost a ochrana paměti: programy mohly přistupovat k paměti a hardwaru přímo, což usnadňovalo neúmyslné poškození systému a omezovalo bezpečnost.
  • Soubory a názvy: omezení 8.3 u starších verzí; modernější systémy souborů tuto překážku odstranily.

Současné použití a alternativy

DOS se v praxi stále objevuje v některých oblastech:

  • starší průmyslové stroje, řídicí jednotky a pokladní systémy, které používají specializovaný software;
  • retro‑scéna a nadšenci hrající staré hry nebo provozující historické aplikace;
  • obnova a servis: bootovací disky DOSu se často používají pro nízkoúrovňové nástroje (firmware, nástroje pro obnovu);
  • výukové a experimentální účely – jednoduchost DOSu je užitečná pro učení principů operačních systémů.

Pro běh starého DOS softwaru dnes často používáme emulátory a kompatibilní projekty, např. DOSBox (pro hry) nebo DOSEMU na Linuxu, případně plnohodnotné náhrady jako FreeDOS, který je open‑source a lze ho instalovat v moderních virtuálních strojích (VirtualBox, VMware).

Jak si DOS vyzkoušet dnes

  • pro hraní starých her: nainstalujte DOSBox (běží na Windows, macOS i Linuxu);
  • pro testování a experimenty: nainstalujte FreeDOS do virtuálního stroje nebo vytvořte bootovací USB s FreeDOS;
  • pokud potřebujete spustit 16bitový software v moderním Windows (64‑bit), použijte virtuální stroj nebo emulátor, protože 64‑bit Windows nativně 16bitové programy nepodporuje.

Závěr

DOS sehrál klíčovou roli v historii osobních počítačů: byl jednoduchý, přímočarý a díky tomu masově rozšířený. Ačkoliv jej vytlačila moderní grafická prostředí se správou paměti a multitaskingem, jeho dědictví (souborové systémy FAT, některé koncepce bootování a nástroje) je stále patrné. Pro nadšence, techniky a historiky zůstává DOS cennou platformou k pochopení základů fungování počítačů.