Dalmatština je vyhynulý románský jazyk, který se vyvinul z vulgární latinčiny a používal se na pobřeží a ostrovech Dalmácie východního Dalmácii u Adriatického moře. Ve středověku i novověku byla dalmatština postupně vytlačována jinými jazyky; místy se zachovala až do 18. nebo počátku 19. století. Dnes se dochovalo jen málo pramenů: nejúplnější jsou texty z nářečí Veglie (ostrov Krk) a Ragusy (Dubrovník), které umožňují poměrně podrobné studium. Ostatní lokální varietety jsou známé jen z fragmentů, izoglos a několika krátkých frází či záznamů v archivech.

Původ a zařazení

Dalmatština patřila do románské větve indoevropských jazyků a vznikla postupným vývojem místních latinských mluv po pádu římské moci. Její postavení v rámci románských jazyků je předmětem diskusí, ale obecně se řadí mezi jazyky italsko-dalmatické skupiny s řadou specifických rysů vytvořených kontaktem s benátskou italštinou a později se slovanskými jazyky (především chorvatštinou). V důsledku intenzivních jazykových kontaktů obsahovala dalmatština velké množství výpůjček a kontaktních jevů.

Dialekty a prameny

Nejlépe dokumentovaná jsou dvě místní varietety:

  • Veglianština (Veglia = it. název pro ostrov Krk) — dochovaných relativně mnoho slov a textů;
  • Ragusanština (Ragusa = it. Dubrovník) — též poměrně dobře zachovaná.

O ostatních variantech dalmatštiny se ví jen díky toponymii, osobním jménům, několika zápisům v benátských či raguských archivech a fragmentům citovaným v různých pramenech. Celkový korpus je tedy velmi omezený, což ztěžuje přesnou rekonstrukci celého jazyka.

Výzkum a Matteo Bartoli

Moderní vědecké poznání dalmatštiny je z velké části založeno na práci italského filologa Matteaa Bartoliho. V roce 1897 navštívil učenec Matteo Bartoli, sám rodák z nedaleké Istrie, burburu (dalmatsky "holič") Tuoneho Udainu (italsky Antonio Udina), posledního mluvčího dalmatského dialektu, aby studoval jeho jazyk. Bartoli si zapsal přibližně 2 800 slov, dále celé příběhy, krátké úryvky vyprávění a další jazykový materiál z Udainova vyprávění o jeho životě a vzpomínkách. Tyto záznamy poskytly zásadní údaje o slovní zásobě, fonologii a gramatice dalmatštiny a umožnily první pokusy o systematickou rekonstrukci jazyka.

Bartoli psal primárně italsky a své výsledky publikoval i v německém překladu: v roce 1906 vydal práci Das Dalmatische). Původní italské rukopisy byly podle zpráv později ztraceny; italský text byl znovu sestaven a vydán až v roce 2001. Bartoliho poznámky jsou dodnes nejcennějším korpusem pro dalmatistiku.

Příčiny zániku

Zánik dalmatštiny byl důsledkem souhry několika faktorů:

  • bilingvismus a pomalé přejímání chorvatského (již slovanského) obyvatelstva na venkově a ve městech;
  • silný vliv benátské/italské kultury a jazyka v městských oblastech, který měnil jazykové preference obyvatelstva;
  • demografické změny, války, epidemie a migrace, jež vedly k úbytku rodilých mluvčích;
  • postupné sociální a ekonomické upřednostňování jiných jazyků (chorvatštiny, italštiny), které přiměly rodiny přecházet k jinému jazyku.

V běžné populární literatuře se často za „posledního mluvčího“ dalmatštiny označuje Tuone Udaina; jeho smrt při výbuchu (viz níže) se symbolicky považuje za okamžik definitivního vymizení jazyka jako živé komunity rodilých mluvčích.

Smrt Tuone Udainy

O pouhý rok později, 10. června 1898, byl Tuone Udaina ve věku 74 let nešťastnou náhodou usmrcen při výbuchu na silnici. Tato událost je v literatuře často uváděna jako datum, kdy „zemřel poslední rodilý mluvčí“ dalmatštiny, ačkoli jazyk se již delší dobu nacházel v pokročilém stádiu zániku.

Dědictví a význam

Ačkoliv dalmatština sama přestala být živým jazykem, má několik důležitých odkazů:

  • lingvistický materiál (zejména Bartoliho záznamy) je cenný pro studium vývoje románských jazyků a kontaktů mezi latinou, italštinou a slovanskými jazyky;
  • v místní chorvatštině a toponymii zůstaly stopy po dalmatštině ve slovní zásobě a názvech míst;
  • historici a jazykovědci nadále využívají dochované texty k rekonstrukci fonologie, morfologie a lexika, což přispívá k pochopení jazykové situace v Jaderském regionu v minulosti.

Souhrnně je dalmatština příkladem toho, jak politické, sociální a demografické změny vedou k jazykovým posunům a zániku menších jazykových komunit. Přestože jazyk vymřel, jeho dochované záznamy poskytují unikátní okno do jazykové historie Dalmácie.