Will Success Spoil Rock Hunter? je film z roku 1957. Hrají v něm Jayne Mansfieldová, Tony Randall, Mickey Hargitay a Groucho Marx v epizodní roli. Film produkoval a režíroval Frank Tashlin. Ten také napsal scénář, přičemž použil jen o málo víc než název a postavu Rity Marloweové ze stejnojmenné broadwayské hry George Axelroda. Hra se hrála v letech 1955 až 1956. Mansfieldová v ní rovněž hrála hlavní roli. Film měl velký úspěch.

Film získal nominaci na Zlatý glóbus za nejlepšího herce ve filmu - muzikál/komedie (Tony Randall). Získal také nominaci na cenu Writers Guild of America, East WGA Award (Screen) za nejlepší napsanou americkou komedii (Frank Tashlin). V roce 2000 byl film vybrán Kongresovou knihovnou Spojených států amerických k uchování v Národním filmovém registru jako "kulturně, historicky nebo esteticky významný".

Děj (stručně)

Film je satirickou komedií o světě reklamy, showbyznysu a nechvalně proslulém hledání slávy. Hlavní postavou je ambiciózní Rock (Tony Randall), který se snaží prosadit v reklamním průmyslu a současně se nechá strhnout leskem filmového světa. Do děje vstupuje Rita Marlowe (Jayne Mansfieldová), karikatura tehdejšího sex symbolu — krásná, nenáročná a silně medializovaná celebrita, jejíž image je strojově produkována a využívána k prodeji výrobků. Film humorně ukazuje, jak média, reklamní kampaně a touha po slávě deformují osobní vztahy i lidské hodnoty.

Témata a styl

Will Success Spoil Rock Hunter? je především satira na spotřební kulturu 50. let, televizi a reklamu. Frank Tashlin, který měl zkušenosti s animací, do filmu přinesl výrazný vizuální styl — rychlý střih, přehnané gagy, plastické a symbolické dekorace a často až komiksově přehrané situace. Film pracuje s ironickým nadhledem, paroduje hollywoodské i reklamní stereotypy a využívá meta-humoru (odkazy na média samotná).

Obsazení (výběr)

  • Jayne Mansfieldová jako Rita Marlowe
  • Tony Randall jako Rock (hlavní mužská postava)
  • Mickey Hargitay
  • Groucho Marx (epizodní role)

Přijetí a dědictví

Po premiéře film sklidil smíšené recenze — kritici oceňovali vynalézavý režijní styl a satirický záběr, jiní považovali některé gagy za povrchní či přehnané. Publikum však film přijalo velmi dobře a přispěl k posílení image Jayne Mansfield jako veřejně známé sexbomby 50. let. Díky živému vizuálnímu jazyku a ostré kritice konzumní společnosti si snímek udržel popularitu i v pozdějších desetiletích a stal se předmětem zájmu filmových historiků i kurátorů populární kultury.

Výběr do Národního filmového registru Kongresové knihovny v roce 2000 potvrzuje, že film má historický a kulturní význam — zachycuje estetiku své doby a nabízí cenný pohled na vztah mezi hollywoodským průmyslem, televizí a reklamou v poválečné éře.

Film patří mezi důležité tituly v tvorbě Franka Tashlina a je často zmiňován jako příklad toho, jak lze komedií a vizuálním humorem kritizovat širší společenské jevy.