Gruzínská pravoslavná církev je autokefální (což znamená nezávislá) východní pravoslavná církev v plném společenství s ostatními církvemi východního pravoslaví. Je hlavní gruzínskou náboženskou institucí a jejími členy je většina Gruzínců. Gruzínská pravoslavná církev je jednou z nejstarších církví na světě. Její tvrzení, že je apoštolská, znamená, že její kořeny lze vysledovat až k původním Ježíšovým učedníkům; podle tradice je evangelizátorkou země svatá Nina (Svetlana) a založení křesťanství v Gruzii se připisuje i apoštolu Ondřejovi. Její učení je podobné obecně východnímu pravoslaví, pouze s některými místními liturgickými a kulturními zvyklostmi. Církev je jednou z nejdůvěryhodnějších institucí v Gruzii; podle průzkumu z roku 2013 mělo 95 % respondentů na její činnost pozitivní názor.

Krátká historie

Historie církve sahá do raných staletí křesťanství v oblasti Kavkazu. Po staletí hrála církev klíčovou roli v utváření gruzínské identity, kultury a písma. V moderní době si Gruzínská pravoslavná církev obnovila svou autokefalii po pádu carského režimu v roce 1917, poté prošla obdobím represe během sovětské éry a po získání nezávislosti Gruzie na počátku 90. let 20. století zažila výrazné oživení veřejného života a vlivu.

Organizace a vedení

Vrcholnou autoritou je Svatý synod, který řídí chod církve; jeho předsedou a zároveň hlavou církve je katholikos-patriarcha všech Gruzínců. Od roku 1977 tuto funkci vykonává patriarcha Ilia II., který je významnou veřejnou i duchovní osobností země. Církev je rozdělena do řady eparchií (diecézí), které spravují biskupové; místní farnosti a kláštery tvoří základní členskou síť.

Liturgie, jazyk a tradice

Gruzínská církev užívá byzantský liturgický ráz upravený místními tradicemi. Liturgickým jazykem byla historicky staro-gruzínština (církevní gruzínština), v současnosti se mše běžně slouží v moderní gruzínštině, přičemž řada hymnů, rukopisů a ikon nese unikátní národní rukopisné a umělecké tradice. Důležitou součástí duchovního života je silná monastická tradice — kláštery jsou centry modlitby, vzdělání a uchování kulturního dědictví.

Kultura, svátky a svatí

Mezi významné postavy gruzínské církevní historie patří svatá Nina, svatý Král David IV. Stavitel (kanonizován jako David Buditel) a mnozí další národní světci. Mezi hlavní církevní svátky patří Velikonoce, Vánoce (podle juliánského kalendáře je to 7. ledna), a řada lokálních poutí spojených s katedrálami a kláštery.

Významné chrámy a kláštery

  • Svetitskhoveli v Mcchetě — starobylá katedrála a místo velkého významu pro gruzínskou církev (mnohé zdroje uvádějí její zápis na seznam UNESCO).
  • Gelati — klášterní komplex známý svými freskami a učením, rovněž vážený kulturní památník.
  • Další významné kláštery jako Davit Gareja a mnohé horské monastýry, které jsou stále aktivními duchovními centry.

Role ve společnosti a současné výzvy

Gruzínská pravoslavná církev má silnou vlivovou pozici ve společenském a politickém životě Gruzie: podílí se na sociálních aktivitách, vzdělávání i charitě. Po rozpadu Sovětského svazu církev obnovila svůj majetek, síť farností i vzdělávací instituce. Současně čelí výzvám, jako je otázka vztahu církve a státu, modernizace pastorační praxe, otázky ekumenických vztahů a reakce na sekulární trendy v některých částech společnosti.

Mezinárodní vztahy

Gruzínská pravoslavná církev je v plné eucharistické společenství s ostatními pravoslavnými církvemi. Vztahy s ostatními autokefálními církvemi jsou obvykle formální i duchovní; v minulosti se v některých obdobích objevily i spory spojené s politickými okolnostmi, které se ovšem řeší primárně na církevní úrovni.

Celkově je Gruzínská pravoslavná církev nejen náboženskou institucí, ale i nositelem historické paměti a kulturní identity Gruzínců. Její tradice, architektura a monastické dědictví zůstávají důležitou součástí národní sebeidentifikace.