Charles Edward Stuart (princ Charles Edward Louis Philip Casimir Stuart, 31. prosince 1720 – 31. ledna 1788) je známější jako Bonnie Prince Charlie nebo jako „Mladý pretendent“. Narodil se v exilu v Římě jako syn Jakuba Františka Eduarda Stuarta (tzv. Old Pretender) a vnuk svrženého krále Jakuba II. a VII. Rodina Stuartů usilovala o navrácení katolické větve dynastie na anglický, skotský a irský trůn, a Charles proto vystupoval jako jakobitský pretendent na anglický, skotský a irský trůn.
Raný život a výchova
Charles vyrůstal v katolickém prostředí v Římě, kde mu rodina a podporovatelé poskytli patřičné vzdělání a vojenský výcvik. Jeho otec obdržel v Římě útočiště a podporu od papeže Klementa XI, což umožnilo Stuartům udržovat dvorský život v exilu. Mladý Charles byl charismatický, impulzivní a měl silný smysl pro roli „zachránce“ dynastie, což ho posléze dovedlo k aktivnímu vedení povstání.
Jakobitské povstání 1745
Charles se nejvíce zapsal do dějin jako vůdce jakobitského povstání v letech 1745–1746. V létech 1745 vylodil se skupinou podporovatelů ve Skotsku a rychle získal podporu vysokých klanů. Jeho síly dosáhly řady počátečních úspěchů, mezi nimi rozhodující vítězství v bitvě u Prestonpans (září 1745). V průběhu kampaně dobyl Edinburgh a jeho armáda dokonce pronikla do jižní Anglie až do města Derby, než se po zvažování návratové situace rozhodl ustoupit zpět do Skotska.
Po návratu do Skotska dosáhl ještě částečného úspěchu v bitvě u Falkirku (leden 1746), ale povstání bylo nakonec rozhodujícím způsobem poraženo v bitvě u Cullodenu (16. dubna 1746). Bitva u Cullodenu znamenala krutou porážku a konec nadějí na vojenské obnovení Stuartů; po Cullodenu následovaly tvrdé represe proti jakobitským příznivcům a rozbití klanové organizace.
Útěk a následky
Po porážce u Cullodenu se Charles musel skrývat a uprchnout. Jeho útěk skrze skotské ostrovy a pobřeží, při němž mu pomáhali řadoví i významní dobrodinci (mezi nimi i známá Flora MacDonald), se stal součástí romantické legendy o „Bonnie Prince Charlie“. Útěk byl později zpopularizován v písni Skye Boat Song, která připomíná jeho plavbu na ostrov Skye a pozdější odplutí ze Skotska. Po neúspěšném povstání a krátkém pobytu ve Francii se Charles vrátil do Říma, kde zůstal do konce života.
Pozdější život, rodina a smrt
Po návratu do exilu zůstával Charles postavou politicky bezmocnou. Jeho osobní život byl bouřlivý: měl nemanželskou poměr s Clementinou Walkinshaw, z jejichž vztahu se narodila dcera Charlotte (1753–1789), které později udělil titul vévodkyně z Albany. V roce 1772 se Charles oženil s princeznou Louise of Stolberg-Gedern (počáteční titul kněžny z Albany), manželství však nepřineslo legitimní potomky a manželé se brzy rozešli.
V pozdějších letech trpěl Charles zdravotními problémy a podle dobových líčení často upadal do depresí a nadužíval alkohol. Zemřel v Římě 31. ledna 1788. Po jeho smrti skončila naděje na obnovení Stuartovské vlády jako reálná politická možnost; jakobitské hnutí se nadále postupně vytrácelo jako vojenská a politická síla.
Dědictví a vnímání
Charlesova postava se stala silně romantizovanou: pro některé je hrdinou a symbolem odporu proti centralizaci a ztrátě tradičního skotského života, pro jiné příkladem neúspěšného a osobně tragického lídra. Povstání z roku 1745 mělo dlouhodobé následky pro Skotsko – posílily se kontrolní mechanismy britského státu a došlo k potlačení klanových institucí. Dnes je povstání i samotná postava Bonnie Prince Charlie předmětem historického zájmu, literatury, písní a turistického zájmu, připomínaná na místech jako Culloden a na skotských ostrovech.