Videorekordér (VCR): co to je, jak funguje a formáty VHS a Betamax

V polovině 80. let 20. století se videorekordéry staly velmi oblíbeným způsobem, jak sledovat filmy a další nahrané pořady na domácí televizi. Až do 21. století nabízely videopůjčovny velký výběr filmů nahraných na kazetách VHS, které si zákazníci mohli vypůjčit. V 80. letech 20. století nabízely některé videopůjčovny také menší množství filmů nahraných na kazetách Beta.

VHS vs. Betamax

V 80. letech 20. století se VHS účastnila války formátů s Betamaxem od Sony. VHS tuto válku formátů vyhrála. Betacam, varianta Betamaxu určená speciálně pro profesionální videokamery, se sice stala populární v televizních studiích, ale spotřebitelé používali VHS v domácnostech.

V roce 1974 se japonské ministerstvo mezinárodního obchodu a průmyslu (MITI) snažilo přinutit japonský videoprůmysl, aby se dohodl na jediném formátu záznamu domácího videa, aby se zabránilo zmatení zákazníků. Později společnost Sony sestrojila prototyp videorekordéru Betamax. Společnost Sony tento prototyp předložila MITI a přesvědčila ji, aby použila Betamax jako technický standard. Společnost Sony pak mohla účtovat ostatním společnostem licenční poplatky za používání technického standardu Betamax, aby mohly také vyrábět a prodávat přístroje Betamax.

Společnost JVC věřila, že otevřený standard (technický standard, který je otevřený a volně použitelný pro kohokoli), jako je VHS, je pro spotřebitele lepší, a proto bojovala proti MITI a Sony. JVC se snažila přesvědčit ostatní společnosti, včetně Matsushity, aby používaly VHS místo Betamaxu. Společnost Matsushita souhlasila s JVC, protože se obávala, že by se Sony mohla stát nejmocnější společností v odvětví videozáznamů, pokud by formát Betamax byl jediný, který by jí MITI povolilo prodávat. Společnosti Matsushita se také nelíbilo, že systémy Betamax mohly nahrávat pouze jednu hodinu videa.

Protože se Matsushita dohodla s JVC, začaly Hitachi, Mitsubishi a Sharp podporovat technický standard VHS. Když společnost Sony v roce 1975 uvedla v Japonsku na trh své přístroje Betamax, tlačila na MITI, aby ještě více podporovala společnost Sony. Kombinace JVC a ostatních společností však byla mnohem silnější a MITI se nakonec přestalo snažit vytvořit jednotný technický standard pro celé odvětví. Společnost JVC uvedla na trh první přístroje VHS v Japonsku koncem roku 1976 a poté ve Spojených státech počátkem roku 1977. Společnost Sony pokračovala v prodeji přístrojů Betamax, které konkurovaly VHS po celý konec 70. a v 80. letech.

V zemích, které používají technický standard NTSC pro televizní vysílání, dokázala verze Betamax Beta I nahrát jednu hodinu videa při rychlosti pásky 1,5 palce za sekundu (ips), což bylo podobné režimu standardního přehrávání (SP) u VHS. Původně VHS nahrával dvě hodiny videa rychlostí 1,31 ips. Na kazety Betamax menších rozměrů se nevešlo tolik magnetického pásku jako na kazety VHS. Nemohly konkurovat tomu, aby se do kazet vešly delší pásky, které by se vyrovnaly dvouhodinovému záznamu VHS. Místo toho musela společnost Sony snížit rychlost pásky na 0,787 ips (Beta II), aby dosáhla dvouhodinového záznamu videa na kazetě stejné velikosti. To znamenalo, že televizní obraz produkovaný kazetou Betamax byl při porovnání dvouhodinových záznamů horší než u VHS.^[] Společnost Sony nakonec vydala delší kazetu Betamax nazvanou Beta III, která umožňovala nahrávat na kazety NTSC Betamax více než dvě hodiny, ale v té době již VHS válku formátů vyhrála.

VHS také používaly méně komplikované mechanismy pro čtení magnetické pásky než Betamax a přístroje VHS byly rychlejší při převíjení (navíjení magnetické pásky zpět na výchozí místo, aby video příště začalo od začátku) a rychlém převíjení než přístroje Betamax.

V zemích, které pro televizní vysílání používají technické normy PAL a SECAM, byla doba záznamu na Betamaxu podobná jako na VHS a obraz na televizoru byl přinejmenším stejně dobrý jako na VHS.

Koncem 90. let a v průběhu roku 2000 nahradil přehrávač DVD videorekordér jako nejběžnější způsob sledování filmů na domácím televizoru. Prodej videorekordérů později klesl, což způsobilo, že lidé videorekordéry používali méně. Videorekordéry jsou stále k dispozici, ale nabízí je méně obchodů, protože je chce méně lidí.